Poreč, vznikl na malém symetrickém poloostrově dlouho před příchodem ilyrského kmene Istrijců. Dnes na tomto malém poloostrově leží střed starého města. S příchodem Istrijců vznikla oblast obklopující dnešní město a díky přirozeně chráněnému přístavu byla možná výstavba středu přístavu a Poreč se mohl bez překážek vyvíjet. Zachované záznamy od historiků starověkého Řecka a zeměpisců z 6. a 4. století před Kristem se zmiňují o malé rybářské vesničce a archeologické nálezy nám vyprávějí o domovech lidí z této doby.

Kolem 2. století před Kristem byla postavena římská osada, která se s přirozeným přístavem v průběhu času rozrostla ve vojenskou pevnost. Silueta města je viditelná v geometricky symetrickém rozmístění ulic. Poreč si zachoval svůj vzhled s hlavními uličkami Cardo Maximus a Decumanus i s centrálně situovaným Fórem. Poreči byl v první polovině 1. století udělen status města (municipio) a město získalo název Colonia Iulia Parentium.

V průběhu římské vlády v porečské oblasti ve 3. století se první porečský biskup Mavar stal obětí pronásledování křesťanů. Po kruté mučednické smrti byl biskup prohlášen za svatého a za patrona města.

Od té doby až do současnosti si Poreč zachovává status diecéze. Ve 4. století byla na místě mučednické smrti biskupa Mavara postavena starokřesťanská katedrála. O sto let později byla katedrála renovována a v 6. století si biskup Euphrasius objednal výstavbu baziliky – tato bazilika je dnes považována za slavnou budovu a je to skutečný architektonický klenot. Od roku 1998 je chráněným místem UNESCO.

Na Istrii, v Poreči a okolí se v 7. století usídlili Slované. Město Poreč mělo městskou vládu již ve 12. století a první statut města se datuje kolem roku 1250. Nejdéle vládnoucími panovníky v Poreči byli Benátčané, kteří zde vládli přibližně pět set let. S pádem Benátek přešla Poreč pod rakouskou vládu a krátce po roce 1805 se po dobytí Napoleonem dostala pod francouzskou správu. Mezi lety 1815 a 1918 se Poreč ještě jednou dostala pod rakouskou vládu. Pověst města vzrostla, když rakouskouherský monarcha Poreč prohlásil za hlavní město Istrie a učinil z něj sídlo místní vlády a umístil sem istrijský parlament.

Až do poloviny 20. století se zde střídali různé vlády, různí monarchové a státníci. Oblasti Poreče vládli Ostrogóti, Franské říše, aquileianští patriarchové, Benátská republika, Rakousko, napoleonští Ilyrové a Italské království. V roce 1943 se Poreč a zbývající část Istrie připojily k Chorvatsku, zakládajícímu státu Jugoslávie, které se v roce 1990 stalo nezávislým státem.

Historické dědictví Poreče

Bohatství Poreče se měří podle jeho historického dědictví, již stovky let hluboce zakořeněného v této oblasti. Centrum města nevyčíslitelné hodnoty, situované na malém poloostrově ponořeném do moře. Jeho základy byly položeny během vlády Římské říše. Z těch dob se dodnes zachovalo symetrické geometrické rozvržení ulic rozprostírajících se přes celou délku ulic Decumanus a na ni kolmé Cardo.

Neocenitelná bazilika svatého Eufrazia byla postavena v 6. století a její hodnotu uznala organizace UNESCO, ochránce světového dědictví, která v roce 1997 vzala toto místo pod svá křídla. V bývalých městských zdech Poreče v blízkosti nejstaršího náměstí jsou důkladně opečovávané trosky starobylých chrámů.

Bohaté poklady starobylých památníků náleží románskému domu pocházejícímu z 13. století, domu Dvou svatých z 15. století a baroknímu interiéru istrijského parlamentu. S tím, jak se město rozrůstalo, začaly vznikat středověké kostely a na náměstí Trg Slobode (náměstí Svobody) byl v 18. století postaven kostel Panny Marie Andělské.