DĚJINY CHORVATSKA
Historie Chorvatska
Nejstarší období
Nejstarší archeologické nálezy na území dnešního Chorvatska se datují do starší doby kamenné. V oblasti Krapiny v chorvatském Záhoří byly nalezeny lidské ostatky člověka, jenž byl podle místa nálezu pojmenován Homo krapinensis. V době bronzové osídlili území Chorvatska indoevropské kmeny Dalmatů, kteří jako první začali využívat zdejší mořské pobřeží a stali se zručnými mořeplavci. Kolem roku 1200 př. n. l. přichází na Balkán další indoevropské kmeny známé pod souhrnným označením Ilyrové. Pravděpodobně se jednalo o předchůdce dnešních Albánců. Centrem Ilyrské říše se stalo město Škodra v dnešní severní Albánii, pod kontrolou Ilyrů však bylo celé východní pobřeží Jaderského moře a tedy i většina území dnešního Chorvatska.
Antika
Za vlády královny Teuty koncem 3. století př. n. l. Ilyrové opakovaně napadali římské obchodní lodě na Jadranu, což vedlo k nevyhnutelné válce mezi Římem a Ilýrií. Po deseti letech bojů Římané v roce 219 př. n. l. zvítězili a během několika dalších desetiletí byl celý Balkánský poloostrov na několik století začleněn do Římské říše. Chorvatské pobřeží určitě nebylo jen opomíjenou okrajovou částí impéria. Neblaze známý císař Dioklecián dokonce nechal v roce 305 n. l. vystavět ve Splitu honosný palác a do Dalmácie fakticky přenesl hlavní město říše.
Při rozdělení Římské říše na západní a východní část v roce 395 vedla dělící linie právě středem území pozdější Jugoslávie. Zde bylo zaděláno na mnohé pozdější konflikty, které měly smutné vyvrcholení v době docela nedávné. Dělící linie Západořímské a Východořímské říše vedla zhruba údolím řek Bosna a Neretva. Dnešní Chorvatsko, Slovinsko a část Bosny tedy zůstaly na západě, zatímco Srbsko, Makedonie, Černá Hora a východní Bosna se staly součástí Východořímské a později Byzantské říše.
Středověký chorvatský stát
Po rozpadu Západořímské říše a několika staletích zmatků a nepokojů se v roce 852 poprvé zmiňuje ve spisech knížete Trpimira země s názvem Chorvatsko. V roce 924 je kníže Tomislav korunován jako první chorvatský král. Země musela svádět neustálé boje o přežití mezi tlakem Byzantské říše z východu, Uherského království ze severu a Benátek ze západu. V období křížových výprav Benátčané opakovaně obsadili kupecké osady na Jadranském pobřeží včetně ostrova Ráb a města Zadar. Jediné město, které si uchovalo formální nezávislost, byl kupecký Dubrovnik na jihu Dalmácie. Nakonec byl v roce 1102 zvolen uherský král Koloman i králem chorvatským a tím krátké první období nezávislého Chorvatského státu skončilo.
Turci na Balkáně
Na přelomu 14. a 15. století se na Balkáně objevuje nová mocnost – osmanští Turci. V bitvě na Kosově poli v roce 1389 turecká vojska porazila spojené armády křesťanských balkánských států pod vedením Srbska a celý východ Balkánu padl do rukou Turkům. Turci postupně pronikli i na území dnešního Chorvatska, postoupili po mořském pobřeží až ke Splitu a obsadili i větší část vnitrozemského Chorvatska a dnešního Maďarska. V letech 1529 a 1683 stála osmanská vojska dvakrát dokonce před branami Vídně. Navzdory úspěchům Turků ve vnitrozemí zůstávala severní Dalmácie (zhruba od Splitu severně) pod kontrolou Benátek a nezávislost na Osmanech si udržel i Dubrovnik.
Habsburkové
Po porážce Turků u Vídně v roce 1683 došlo k jejich poměrně rychlému ústupu z území dnešního Chorvatska na linii hranice Bosny a Hercegoviny. Na chorvatský trůn dosedli Habsburkové a Chorvatsko se stalo nedílnou částí Rakouského císařství. A tato situace zůstala téměř neměnná až do první světové války. Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 zůstala Istrie a dalmátské pobřeží rakouské vládě ve Vídni, zatímco vnitrozemské Chorvatsko se stalo součástí Uher. V roce 1878 získalo Rakousko-Uhersko kontrolu nad dnešní Bosnou, která byla pod společnou správou Vídně a Pešti.
Vznik Jugoslávie
Po první světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska vznikl v jeho jižní části, v oblasti obývané Jihoslovany Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. Ten vyhlásila 29. října 1918 Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Tento stát zabíral Kraňsko, část Štýrska, Chorvatsko, Slavonii, Dalmácii a Bosnu a Hercegovinu. 26. listopadu 1918 se poté Stát SHS spojil se Srbskem, k němuž patřila i oblast Kosova, Metohije, Makedonie, Černá Hora a severní oblasti Vojvodiny, Banátu a Báčky. 1. prosince 1918 pak došlo k vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců jako společného státu všech Jihoslovanů. Hlavním městem nového státu se stal Bělehrad.
Jednotlivé národy a národnosti nového státu se však nacházely ve zcela odlišných stádiích svého vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak ekonomické a sociální. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí rakousko-uherské monarchie, byl hospodářsky vyspělejší, jih byl relativně zaostalý. Dalším problémem společného státu byla existence tří kulturně-civilizačních okruhů – západního, východního a orientálního, potažmo tří náboženství – katolického a pravoslavného křesťanství a islámu. To vedlo k mnoha problémům a nedorozuměním.
Prvním panovníkem Království SHS se stal srbský král Petr I. Karadjordjević (1844–1921). Na sklonku jeho vlády došlo k podpisu spojenecké smlouvy s Československem, která byla později rozšířena o Rumunsko a dostala název Malá dohoda. Jejím cílem bylo zamezit snahám Maďarska, Bulharska a Itálie o změnu uspořádání vzniklého po první světové válce. Nástupcem Petra I. se stal jeho nejstarší syn Alexandr, po korunovaci nazývaný Alexandr I. Karadjordjević. (1883–1934).
V létě 1928 došlo přímo v parlamentu k zastřelení dvou chorvatských poslanců. Vzniklou zmatečnou situaci využil král Alexandr I., aby se v lednu 1929 chopil moci a nastolil diktaturu. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany. V roce 1929 se název země změnil na Království Jugoslávie. Úpravy v duchu jihoslovanské jednoty postihly i správní členění státu. Původní poměrně malé oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých zemí. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jedné slovinské.
Třicátá léta 20. století byla svědkem růstu nacionalistických ambicí jednotlivých národů Jugoslávie, které vyústily v úspěšný atentát na Alexandra I. v Marseille, spáchaný probulharským Makedoncem Veličkem Kerinem. Novým králem se stal nezletilý Petr II. Karadjordjević (1923–70), kterému bylo v roce 1934 pouhých 11 let.
Druhá světová válka
Ihned po napadení Polska nacistickým Německem v září 1939 se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, která zahrnovala i značnou část Bosny a Hercegoviny. Ohrožení ze strany mocností Osy vedlo tehdejšího regenta prince Pavla v roce 1941 k podpisu paktu o spolupráci s Německem. Jeho rozhodnutí však vedlo k masovým demonstracím, převratu a uchopení moci tehdy 17letým králem Petrem II. Krátce na to vtrhla vojska Osy do Jugoslávie a obsadila ji. Během několika dní se podařilo okupačním silám obsadit všechna hlavní města v zemi. Nákladně budovaná armáda království se ukázala jako zcela neschopná síla.
Jugoslávie se rozpadla na několik celků. Chorvaté v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny tzv. Nezávislý stát Chorvatsko. Území Slovinska bylo rozděleno mezi Německo, Maďarsko a Itálii. Srbsko bylo výrazně okleštěno, části jeho území připadly Maďarsku, Německu, Chorvatsku, Bulharsku a Albánii a pouze v menší části země byla dosazena loutková proněmecká vláda. Též území Kosova, Makedonie a Černé Hory byla připojena k Velké Albánii, loutkovému státu pod vlivem Itálie.
Petr II. uprchl do Londýna, odpor na jugoslávském území vedli především komunisté pod vedením Josipa Broze Tita. Kromě nich bojovali proti okupantům i skupiny četniků, ozbrojených srbských vzbouřenců. Ti měli zpočátku velké sympatie západních zemí, avšak poté, co Titovi partyzáni slavili úspěch a četnické síly se pokoušely vyjednat s Němci alespoň příměří, podpořila Evropa v čele s Velkou Británií hlavně Tita. Západní spojenci se sice snažili o sloučení vedení domácího i zahraničního odboje a obnovení království, exilová vláda se však propadala do stále závažnějších problémů.
Titova komunistická Jugoslávie
Po skončení druhé světové války a osvobození Jugoslávie se Josip Broz Tito a jeho komunistická strana chopili moci. 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie a Tito se stal jejím prezidentem. Začalo budování socialismu podle sovětského vzoru. Byly vytyčeny nové hranice jednotlivých svazových republik, tentokrát již s ohledem na místní obyvatelstvo – mnohdy se jednalo o práci velmi složitou, neboť rozsáhlé oblasti země byly silně etnicky promíchané.
V zemi začaly rozsáhlé politické procesy podobné těm sovětským z 30. let nebo také československým z let padesátých. Nové zřízení se snažilo vypořádat se svými odpůrci a ukázkově potrestat zločince z druhé světové války. V oblasti kultury a zpravodajství zavládla tvrdá cenzura, autoři byli kontrolováni a nevhodná díla zakazována. V zahraniční politice však docházelo k rozkolu mezi Bělehradem a Moskvou. Tyto neshody se začaly prohlubovat, až vyústily v ideologický odklon Jugoslávie od SSSR. Poměry se poté mírně liberalizovaly, předchozí období bylo podrobeno kritice. Toho samozřejmě využily západní státy, které viděly v Jugoslávii cestu, jak čelit stále rostoucímu vlivu komunismu v Evropě. Stát proto hospodářsky podporovaly, přestože jeho představitelé se příliš pozitivně na adresu Západu nevyjadřovali.
V roce 1963 byla po dlouhých jednáních vyhlášena nová ústava, která změnila název státu na Socialistická federativní republika Jugoslávie. Politicky se stát Jihoslovanů i nadále pohyboval mezi západními a východními zeměmi. Toto období bylo dobou relativní stability a ekonomického růstu. Byly prováděny rozsáhlé investice do infras
Nejstarší období
Nejstarší archeologické nálezy na území dnešního Chorvatska se datují do starší doby kamenné. V oblasti Krapiny v chorvatském Záhoří byly nalezeny lidské ostatky člověka, jenž byl podle místa nálezu pojmenován Homo krapinensis. V době bronzové osídlili území Chorvatska indoevropské kmeny Dalmatů, kteří jako první začali využívat zdejší mořské pobřeží a stali se zručnými mořeplavci. Kolem roku 1200 př. n. l. přichází na Balkán další indoevropské kmeny známé pod souhrnným označením Ilyrové. Pravděpodobně se jednalo o předchůdce dnešních Albánců. Centrem Ilyrské říše se stalo město Škodra v dnešní severní Albánii, pod kontrolou Ilyrů však bylo celé východní pobřeží Jaderského moře a tedy i většina území dnešního Chorvatska.
Antika
Za vlády královny Teuty koncem 3. století př. n. l. Ilyrové opakovaně napadali římské obchodní lodě na Jadranu, což vedlo k nevyhnutelné válce mezi Římem a Ilýrií. Po deseti letech bojů Římané v roce 219 př. n. l. zvítězili a během několika dalších desetiletí byl celý Balkánský poloostrov na několik století začleněn do Římské říše. Chorvatské pobřeží určitě nebylo jen opomíjenou okrajovou částí impéria. Neblaze známý císař Dioklecián dokonce nechal v roce 305 n. l. vystavět ve Splitu honosný palác a do Dalmácie fakticky přenesl hlavní město říše.
Při rozdělení Římské říše na západní a východní část v roce 395 vedla dělící linie právě středem území pozdější Jugoslávie. Zde bylo zaděláno na mnohé pozdější konflikty, které měly smutné vyvrcholení v době docela nedávné. Dělící linie Západořímské a Východořímské říše vedla zhruba údolím řek Bosna a Neretva. Dnešní Chorvatsko, Slovinsko a část Bosny tedy zůstaly na západě, zatímco Srbsko, Makedonie, Černá Hora a východní Bosna se staly součástí Východořímské a později Byzantské říše.
Středověký chorvatský stát
Po rozpadu Západořímské říše a několika staletích zmatků a nepokojů se v roce 852 poprvé zmiňuje ve spisech knížete Trpimira země s názvem Chorvatsko. V roce 924 je kníže Tomislav korunován jako první chorvatský král. Země musela svádět neustálé boje o přežití mezi tlakem Byzantské říše z východu, Uherského království ze severu a Benátek ze západu. V období křížových výprav Benátčané opakovaně obsadili kupecké osady na Jadranském pobřeží včetně ostrova Ráb a města Zadar. Jediné město, které si uchovalo formální nezávislost, byl kupecký Dubrovnik na jihu Dalmácie. Nakonec byl v roce 1102 zvolen uherský král Koloman i králem chorvatským a tím krátké první období nezávislého Chorvatského státu skončilo.
Turci na Balkáně
Na přelomu 14. a 15. století se na Balkáně objevuje nová mocnost – osmanští Turci. V bitvě na Kosově poli v roce 1389 turecká vojska porazila spojené armády křesťanských balkánských států pod vedením Srbska a celý východ Balkánu padl do rukou Turkům. Turci postupně pronikli i na území dnešního Chorvatska, postoupili po mořském pobřeží až ke Splitu a obsadili i větší část vnitrozemského Chorvatska a dnešního Maďarska. V letech 1529 a 1683 stála osmanská vojska dvakrát dokonce před branami Vídně. Navzdory úspěchům Turků ve vnitrozemí zůstávala severní Dalmácie (zhruba od Splitu severně) pod kontrolou Benátek a nezávislost na Osmanech si udržel i Dubrovnik.
Habsburkové
Po porážce Turků u Vídně v roce 1683 došlo k jejich poměrně rychlému ústupu z území dnešního Chorvatska na linii hranice Bosny a Hercegoviny. Na chorvatský trůn dosedli Habsburkové a Chorvatsko se stalo nedílnou částí Rakouského císařství. A tato situace zůstala téměř neměnná až do první světové války. Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 zůstala Istrie a dalmátské pobřeží rakouské vládě ve Vídni, zatímco vnitrozemské Chorvatsko se stalo součástí Uher. V roce 1878 získalo Rakousko-Uhersko kontrolu nad dnešní Bosnou, která byla pod společnou správou Vídně a Pešti.
Vznik Jugoslávie
Po první světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska vznikl v jeho jižní části, v oblasti obývané Jihoslovany Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. Ten vyhlásila 29. října 1918 Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Tento stát zabíral Kraňsko, část Štýrska, Chorvatsko, Slavonii, Dalmácii a Bosnu a Hercegovinu. 26. listopadu 1918 se poté Stát SHS spojil se Srbskem, k němuž patřila i oblast Kosova, Metohije, Makedonie, Černá Hora a severní oblasti Vojvodiny, Banátu a Báčky. 1. prosince 1918 pak došlo k vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců jako společného státu všech Jihoslovanů. Hlavním městem nového státu se stal Bělehrad.
Jednotlivé národy a národnosti nového státu se však nacházely ve zcela odlišných stádiích svého vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak ekonomické a sociální. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí rakousko-uherské monarchie, byl hospodářsky vyspělejší, jih byl relativně zaostalý. Dalším problémem společného státu byla existence tří kulturně-civilizačních okruhů – západního, východního a orientálního, potažmo tří náboženství – katolického a pravoslavného křesťanství a islámu. To vedlo k mnoha problémům a nedorozuměním.
Prvním panovníkem Království SHS se stal srbský král Petr I. Karadjordjević (1844–1921). Na sklonku jeho vlády došlo k podpisu spojenecké smlouvy s Československem, která byla později rozšířena o Rumunsko a dostala název Malá dohoda. Jejím cílem bylo zamezit snahám Maďarska, Bulharska a Itálie o změnu uspořádání vzniklého po první světové válce. Nástupcem Petra I. se stal jeho nejstarší syn Alexandr, po korunovaci nazývaný Alexandr I. Karadjordjević. (1883–1934).
V létě 1928 došlo přímo v parlamentu k zastřelení dvou chorvatských poslanců. Vzniklou zmatečnou situaci využil král Alexandr I., aby se v lednu 1929 chopil moci a nastolil diktaturu. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany. V roce 1929 se název země změnil na Království Jugoslávie. Úpravy v duchu jihoslovanské jednoty postihly i správní členění státu. Původní poměrně malé oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých zemí. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jedné slovinské.
Třicátá léta 20. století byla svědkem růstu nacionalistických ambicí jednotlivých národů Jugoslávie, které vyústily v úspěšný atentát na Alexandra I. v Marseille, spáchaný probulharským Makedoncem Veličkem Kerinem. Novým králem se stal nezletilý Petr II. Karadjordjević (1923–70), kterému bylo v roce 1934 pouhých 11 let.
Druhá světová válka
Ihned po napadení Polska nacistickým Německem v září 1939 se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, která zahrnovala i značnou část Bosny a Hercegoviny. Ohrožení ze strany mocností Osy vedlo tehdejšího regenta prince Pavla v roce 1941 k podpisu paktu o spolupráci s Německem. Jeho rozhodnutí však vedlo k masovým demonstracím, převratu a uchopení moci tehdy 17letým králem Petrem II. Krátce na to vtrhla vojska Osy do Jugoslávie a obsadila ji. Během několika dní se podařilo okupačním silám obsadit všechna hlavní města v zemi. Nákladně budovaná armáda království se ukázala jako zcela neschopná síla.
Jugoslávie se rozpadla na několik celků. Chorvaté v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny tzv. Nezávislý stát Chorvatsko. Území Slovinska bylo rozděleno mezi Německo, Maďarsko a Itálii. Srbsko bylo výrazně okleštěno, části jeho území připadly Maďarsku, Německu, Chorvatsku, Bulharsku a Albánii a pouze v menší části země byla dosazena loutková proněmecká vláda. Též území Kosova, Makedonie a Černé Hory byla připojena k Velké Albánii, loutkovému státu pod vlivem Itálie.
Petr II. uprchl do Londýna, odpor na jugoslávském území vedli především komunisté pod vedením Josipa Broze Tita. Kromě nich bojovali proti okupantům i skupiny četniků, ozbrojených srbských vzbouřenců. Ti měli zpočátku velké sympatie západních zemí, avšak poté, co Titovi partyzáni slavili úspěch a četnické síly se pokoušely vyjednat s Němci alespoň příměří, podpořila Evropa v čele s Velkou Británií hlavně Tita. Západní spojenci se sice snažili o sloučení vedení domácího i zahraničního odboje a obnovení království, exilová vláda se však propadala do stále závažnějších problémů.
Titova komunistická Jugoslávie
Po skončení druhé světové války a osvobození Jugoslávie se Josip Broz Tito a jeho komunistická strana chopili moci. 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie a Tito se stal jejím prezidentem. Začalo budování socialismu podle sovětského vzoru. Byly vytyčeny nové hranice jednotlivých svazových republik, tentokrát již s ohledem na místní obyvatelstvo – mnohdy se jednalo o práci velmi složitou, neboť rozsáhlé oblasti země byly silně etnicky promíchané.
V zemi začaly rozsáhlé politické procesy podobné těm sovětským z 30. let nebo také československým z let padesátých. Nové zřízení se snažilo vypořádat se svými odpůrci a ukázkově potrestat zločince z druhé světové války. V oblasti kultury a zpravodajství zavládla tvrdá cenzura, autoři byli kontrolováni a nevhodná díla zakazována. V zahraniční politice však docházelo k rozkolu mezi Bělehradem a Moskvou. Tyto neshody se začaly prohlubovat, až vyústily v ideologický odklon Jugoslávie od SSSR. Poměry se poté mírně liberalizovaly, předchozí období bylo podrobeno kritice. Toho samozřejmě využily západní státy, které viděly v Jugoslávii cestu, jak čelit stále rostoucímu vlivu komunismu v Evropě. Stát proto hospodářsky podporovaly, přestože jeho představitelé se příliš pozitivně na adresu Západu nevyjadřovali.
V roce 1963 byla po dlouhých jednáních vyhlášena nová ústava, která změnila název státu na Socialistická federativní republika Jugoslávie. Politicky se stát Jihoslovanů i nadále pohyboval mezi západními a východními zeměmi. Toto období bylo dobou relativní stability a ekonomického růstu. Byly prováděny rozsáhlé investice do infras
